Scéna.cz 

La Curva představení, které vyvolalo standing ovations

Je Israel Galván flamencový tanečník nebo ne? Je to co předvádí flamenco? Na takové otázky odmítá umělec přímo odpovídat. Je prostě takový jaký je a to se snaží vyjádřit. Vychází ze svého vlastního světa do okolního, aby se podělil o to, čím vibrují jeho emoce, aby vyzářil svou ohromnou energii, jeho hlavní inspirací je jeho nitro.
O představení La Curva - Křivka, kterým vyvrcholil festival Tanec Praha 2016, se lze dočíst v programu, že bylo inspirováno „kubistickým“ flamenco tanečníkem Vicentem Escuderem působícím ve dvacátých letech 20. století v Paříži. Israel Galván spíše než o kubismu a jeho křivkách hovoří o okopírování nápadu s oblaky magnésia, do nichž se boří v choreografii La Curva, výraz kopírování používá i pro další „vlivy“svádějící k sofistikovaným interpretacím, které zřejmě nemá příliš v oblibě. Tak „okopíroval“ Akrama Khana a je ho kathak, pozice a figury z butó nebo baletu i contemporary a mnoho jiného a z této pestré směsi míchá své svérázné „flamenco“. Tak byla vystavěna také choreografie La Curva.

V doprovodu Israele Galvána se na scénu dostavily ještě tři společníci/společnice – hudební doprovod obstarávala švýcarská klavíristka Sylvia Courvoisier, zpěvačka cante jondo Inés Bacán a José Jiménéz Santiago, který se „domlouval“ s tanečníkem slovně a poklepáváním dlaněmi. Zatímco klavíristka a její jazzové improvizace mohou zastupovat cizí, neznámý, lákavý svět, korpulentní Inéz Bacán a José Jiménéz Santiago s holemi (které ale vůbec nepotřebuje jak se pak ukáže) jsou něčím pevným, stabilním, jistým. Sedí po většinu času za stolem na židlích, tak jako spo lu sedávají členové rodiny. Rodina je pro Israele Galvána důležité téma. Tento horlivý čtenář Kafky se cítí podobně jako spisovatel nějakým způsobem postižený „uvězněním“ v rodině. Na jedné straně je touha vymanit se, opustit toto omezení, vydat se na cestu, pohybovat se, na druhé straně s přibývajícím věkem narůstá vědomí kořenů, potřeba návratů. Ve své choreografii vede dialog s těmi z „rodiny“, kdo jsou přítomní a možná i s těmi, kteří již zemřeli, možná se snaží „do rodiny adoptovat nové členy“. Občas by se mohlo zdát, že „babička“ - Inés Bacán v mezičasech shovívavě pozoruje podivné činění svého vnuka“ a nemůže se vynadivit, co ještě vymyslí. Jeho fantazie je skutečně bez hranic. Střídá a spojuje všemožným způsobem výbuchy energie a nehybnost. „Vystřeluje“ pohyby tak prudce, že ekvilibristiku jeho červených bot a míhající se ruce s vibrujícími prsty nelze vůbec sledovat. V další vteřině „padne“ na židli, usadí se a ani se nehne nebo v poklidu odchází ze scény a nechá „pracovat“ ostatní.

Tančí s hudbou i bez hudby – sám říká, že nejraději tančí bez hudby, dostavuje se prý více nápadů. Ve vnějším tichu určuje rytmus tance jeho tělo, vnímání jeho vnitřního pohybu.
Zdroje „hudby“ hledá na nesčetných místech, zvuk produkuje leccos. Je tomu uzpůsobena scéna – mimo klavíru a stolu několik do „sloupu“ narovnaných židlí, které se postupně s hřmotem řítí k zemi (poslední „katastrofa“ ohlašuje závěr). Na pódium se překlopí „dveře“ - deska, na níž se klapot střevíců ozývá ještě důrazněji anebo propukne „zemětřesení“, které otřásá a duní celým divadlem, efektní technický trik Galvánových „kulisáků“ s pružnou podlahou, k tomu bezpočet úderů do čehokoliv, co je slyšet.
Pro přítomnost předmětů, které nahrazují v tanci partnery, má Israel Galván jiné bizarní vysvětlení. Stydí se, a tak tančí sám s věcmi. Tím nejbližším partnerem je mu vlastní „kabát“ (okrové sako). Stále je rozhaluje a zahaluje, obléká a svléká, skrývá se do něj a připomíná tak opět Kafku, jak jej symbolicky ztvárnil Jaroslav Róna. „Kabát“ ale může mít mnoho dalších konotací např. v kontrastu vnějšku a nitra osobnosti, jako něco materiálního i nemateriálního, čeho se člověk chce i nechce zbavit atd. Partnerem je tanečníkovi jedna z dřevěných skládacích židlí, kterou nosí na krku a také stůl. Odvleče jej, aby s ním a na něm mohl tančit a vůbec mu nevadí, že rozbíjí rodinnou atmosféru.

Po více než hodinu a půl naprosto zaplňuje nevelká gracilní postava charismatického tanečníka svým projevem celé jeviště a neponechá divákovi chvíli na vydechnutí. Pokud zrovna setrvává v nehybnosti, nelze se odpoutat od strhujícího zpěvu nebo klavírní hudby. Israel Galván se zdá být přes nesmírnou koncentraci, kterou precizní pohyby vyžadují, stále nad věcí, vše činí s lehkostí a humorem a baví se podobně jako všichni, kdo jej sledují.
Není tedy třeba rozebírat, zda a do jaké míry to co předvedl Israel Galván, bylo flamenco nebo ne. Tanec Praha 2016 prostě zakončilo představení, které vyvolalo standing ovations a na které přítomné publikum jistě dlouho nezapomene.