zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Film Děda o nejistotách a jistotách

Z filmu Děda

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

„…a proto se obracím k Panně Marii, abys tu válku přežil a vrátil se v pořádku domů…“ Volně citujeme začátek filmu Děda, kdy ženská ruka píše úhledným rukopisem dopis manželovi na vojnu, tedy vojákovi v 1. světové válce. Dvě pražské děti Anička (Anna Čtvrtníčková) a Frantík (Jáchym Dimov) tyto dopisy po letech objeví „na hůře“ domu jejich svérázného dědy (František Segrado).

Znalci literárního skvostu Boženy Němcové Babička si mohou zcela právem pomyslet, zda se nejedná o nějakou parodii. Ale není tomu tak. Valašský film Děda zve do kin diváky všech generací. Největší přízeň jistě bude mít na území „Valašského království“, neboť tam se odehrává hlavní děj. Nicméně na své si přijdou i „Pražáci“, a vlastně každý, kdo si chce v paměti oživit, jak to vlastně tenkrát bylo… Pravda je, že neznalý si může na závěr také říci: „Na tom Valašsku se jenom chlastá…“ Tak to, prosím vás, není pravda, jak se říká ve filmu – pálenka, to je vlastně jistý druh valašské měny.

Nápad natočit film o Valaších a jejích tradicích pochází od Mejly Basela a Marty Santovjákové Gerlíkové, kteří se podíleli na scénáři. Mejla Basel pak celému filmu šéfoval coby režisér. Titulní roli ztvárnil František Segrado, v dětských rolích mu skvěle sekundovali Anna Čtvrtníčková (Anna) a Jáchym Dimov (Frantík). Jejich rodiče ztvárnili Petra Hřebíčková a David Suchařípa. Postavy z vesnice si zahráli Petr Štíva (Farář), manželskou dvojici Jan Václavík (traktorista Janek) a Kristýna Frejová (Jaruna, prodavačka), Jiří Vymětal (nadražák Slávek), Zdeněk Hrachový (hajný) či Lukáš Španihel (starosta).

Mohlo by se zdát, že hra na nalezení dopisů z minulosti, může působit jako klišé, nicméně ve filmu Děda je to okořeněno nápadem uspořádat výstavku těchto dopisů a v podstatě založit památník. Vyprávění prababičky v dopisech umožňuje retrospektivní návrat do minulosti. Divák si přijde na své zejména díky velmi neotřelému a hlavně modernímu snímání. Za kouzlením pro naše oči, především střídání velmi detailních a někdy až makro detailních záběrů, stojí kameraman Jirka Novotný. Důraz klade i na osobitý život v nové době. Vesnický naturel podtrhávají záběry ve stylu – vyhrnutí tepláků, otevírání lahvového piva a mnoho dalších znaků typických pro vesnický život.

O kolorovanou hudbu folklórem s příslušným nádechem někdy až hororové atmosféry se postaral Petr Kubelík. Kvalitu zvukového snímání zajistil Jiří Nižník. Opět je nutné zdůraznit hudbu dvou světů – minulosti a současnosti.

Film Děda není sice dokumentární, ale hraný, přesto bylo nutné, aby historické linie byly co nejvěrohodnější. O to se postaral tým odborných poradců Věra Kovářů, Karel Pavlištík, Daniel Drápala a Lucie Uhlíková.

Za celým projektem stojí Marta Santovjáková Gerlíková coby autorka námětu. Povedlo se jí do moderní doby přetavit náhled na tradice. Velký důraz klade na dobrá a otevřená srdce. I když se ne vždy musí všichni objímat, někdy stačí si uvědomit, že v mikrokosmu valašské přírody nikdo neví, kdy koho bude potřebovat. Nějaké hašteření, nedorozumění nebo sváry jsou na místě, takový je život, ale všechna příkoří jsou následně odpuštěna. Mluvím na příklad o soužití Jaruny (Kristýna Frejová) a traktoristy Janka (Jan Václavík). Jaruna touží po zájezdu k moři, Janek zase po novém traktoru. Zvítězí nakonec samozřejmě nový traktor – dokonce Zetor!!! A tak bychom mohli ve výčtu hašteření a usmiřování pokračovat, ale bude lépe, když si to sami ověříte v kině.

Marta Santovjáková Gerlíková nabídla divákovi docela zajímavou kombinaci koření a bylinek. Hodně se pobavíme a zasmějeme, komiky a různých gagů je ve filmu skutečně dost, na druhou stranu dokáže dojmout. Není to melancholie, ale je to struna odkazu k předkům, ať už v práci, obdělávání krajiny, obživě, ale samozřejmě vztahy mezi pra pra pra rodinou. Opravdu silný odkaz jedné generace druhé. Lidé potřebují jistotu. Dobrácký Děda svým rozhodnutím zabavit dětem elektroniku (mobil a tablet), jak vyplývá z děje po dohodě s rodiči, se snaží svým vnoučatům ukázat právě onu historii. Vlastně se k ní dovedou prostřednictvím dopisů samy. Je mobil, tablet a internet jistota? Nebo je tou skálopevnou jistotou právě víra? „…obracím se k Panně Marii, abychom si své tradice a odkaz k našim předkům udrželi…“

Psáno z promítání v kině Evald 19. června 2016. Zvláštní poděkování Ondřeji Trantinovi, Cinemart Plus s. r. o. Kino Evald.

27.6.2016 00:06:12 Josef Meszáros | rubrika - Recenze