zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Josip Plečnik 60

Josip Plečnik

autor: Česká televize  

zvětšit obrázek

V tomto roce, kterému vévodí sedmnáctka, se sbíhají tři plečnikovská výročí. To nejkulatější připadlo na 7. ledna, kdy uplynulo 60 let od Plečnikova úmrtí. Zatím jedinou připomínkou u nás byla 8. ledna zádušní mše v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, který architekt Josip Plečnik projektoval.
Před 85 lety 8. května 1932 byl tento kostel vysvěcen a letos by Jože - Josip Plečnik oslavil své 145. narozeniny - narodil se ve slovinské Lublani – tehdy ještě na území habsburské monarchie - v roce 1872.

Josip Plečnik byl spojován především s přebudováním Pražského hradu jako sídla prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka po vzniku republiky a jeho projekt kostela na Vinohradech byl vnímán po dlouhou dobu spíše jen jako jakási okrajová záležitost. Teprve v době po pádu režimu, kdy bylo možné již veřejně oceňovat Plečnikova génia a kdy se stal téměř kultovní osobností architektonického postmodernismu, mu začala být věnována oficiální odborná pozornost, která vyústila v návrh na zařazení chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně do seznamu světového kulturního dědictví UNESCA.
Slovinec Plečnik byl s Prahou úzce propojen po skoro čtvrt století. Původně se vyučil truhlářem u svého otce v Lublani. Měl tak výhodu oproti svým pozdějším kolegům, že znal práci se s dřevem z vlastní praxe a mohl z této přednosti bohatě čerpat. Jeho umělecké nadání se odhalovalo jen zvolna. Nejdříve vystudoval truhlařinu na průmyslovce v Grazu a po příchodu do Vídně se mu podařilo dostat se na studium architektury na Akademii výtvarných umění u proslaveného Otty Wagnera. Tady se seznamuje s klasickým antickým uměním ale i s teoriemi Gotfrieda Sempera o „textilním“ původu architektury, které pak ovlivní jeho návrhy.

Jiným talentovaným Wagnerovým žákem byl také Jan Kotěra, oba získali za své úspěšné studium římské stipendium a mohli antiku poznávat přímo na místě. Skrze Kotěru se Plečnik seznamuje s českým prostředím. Po několika letech strávených prací ve Vídni mu nabídl Jan Kotěra, aby místo něj začal vyučovat architekturu na UMPRUM v Praze. Plečnik nabídku přijal a od ledna 1911 se po celé jedno desetiletí věnoval výchově architektonického dorostu, z něhož povstaly mnohé význačné osobnosti. V roce 1920 se zúčastnil soutěže na úpravy jižních zahrad Pražského hradu. Jeho avantgardní minimalistický projekt zvítězil a nadto se ukázalo se, že projektant i zadavatel –TGM - mají podobné názory nejen na architekturu ale i na životní styl. Plečnik byl pověřen „generální“ přestavbou značně zanedbaného Hradu a jmenován hradním architektem. Názorově se Plečnik shodl jak s prezidentem tak s jeho dcerou Alicí, která zastávala v době nemoci a po smrti Masarykovy manželky Charlotty funkci první dámy a měla podstatný hlas v celé přestavbě. Díky této spolupráci došlo k realizaci díla, které si vysloužilo mnoho obdivu u znalých, silnou kritiku a neporozumění konzervativní společnosti a kterému se dostalo širokého ocenění až v průběhu času. Vedle Jižních zahrad dnes obdivují odborníci a laici první nádvo ří nebo třetí nádvoří s obeliskem, zahradu Na baště, zásahy v Jelením příkopu a ti, kdo mají příležitost, také sloupovou halu v traktu mezi prvníma a druhým nádvořím a v jižním křídle interiéry a torzo Masarykova bytu. Plečnika si dnes cení mimo jiné jako praktika a mistra měřítka, který navrhoval stejně pečlivě monumentální architekturu jako židli nebo kliku u dveří, uměl skvěle využívat rozličné nezvyklé kombinace materiálů - kovů, přírodního i umělého kamene a dřeva, jako člověka, který si stavěl po svém, „klasicky“ , v době kdy všude bujely nejrůznější ismy- funkcionalismus, konstruktiismu, kubismus a kdoví co ještě.
Jeho pražské aktivity se zakončily s odchodem prezidenta Masaryka z funkce v roce 1935. Slovo pražské je poněkud nepřesné. Plečnik se vlastně v Praze příliš nezdržoval, jeho hlavní působiště bylo v Lublani, kde byl v roce 1920 jmenován profesorem architektury na nově založené technické univerzitě. Realizaci svým návrhů v Praze kontroloval při občasných návštěvách, pomocí korespondence a skrze své asistenty - jedním z nich byl jeho žák Otto Rothmayer, který v podstatě dotáhl úpravy Pražského hradu v Plečnikově duchu po druhé světové válce.

Jozif Plečnik působil tedy především ve své domovině, vtiskl podobu centru Lublaně, rekonstruoval a vystavěl chrámy a jiné stavby nejen v jejím okolí. Po celou dobu se držel svého stylu a nedal se ovlivnit dobovými trendy. Zemřel Lublani 7. ledna roce 1957.
Snad se Plečnikových jubilejních dat chopí v průběhu roku i patřičné instituce a prokáží Plečnikovi náležitou úctu, zvláště nyní, kdy usilujeme o to, aby byl jeho vinohradský chrám Nejsvětějšího Srdce Páně započten mezi nejvýznačnější světové památky.

16.1.2017 13:01:26 Helena Kozlová | rubrika - Známí?