zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Dominik Duka: Kostely skutečně jsou zkamenělou historií daného místa…

Dominik Duka při podpisu smlouvy (Zdroj: M. Řehořová)

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský, podepsal 24. dubna 2017 smlouvu s Gerhardem Grenzingem, majitelem firmy Gerhard Grenzing S.A. Další část etapy realizace varhan pro západní kruchtu katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha byla završena. Dominik Duka obdržel dar v podobě první píšťaly budoucích varhan, na níž zanotoval. Při této příležitosti jsme se s Jeho excelencí Dominikem Dukou domluvili na rozhovor pro 1. kulturní portál Scena.cz, který je mediálním partnerem Noci kostelů. Při našem čtyřicetiminutovém povídání jsme se zajímali nejen o nové varhany ve zmíněné katedrále, ale zeptali jsme se i na spoustu dalších věcí, týkající se jeho studia, vztahu ke kultuře, konkrétně literatuře. A dozvěděli jsme se také, co kněží nejvíce trápí, kdy je jim těžko, a jaké výzvy pokládá kardinál v dnešní době pro církev za nejdůležitější.

  • Noc kostelů 2017 – akce, která přináší světlo i pro nevěřící …
    Další velmi dobrá aktivita, která je iniciována z Vídně, což – připomeňme v historickém kontextu - kdysi bylo i naše hlavní město. Noc kostelů uvolňuje sílu k tomu, že jsme schopni nové evangelizace. Musíme zdůraznit, že je to o určité odvaze, kterou si musí kněží i farnosti při noci kostelů osvojit.
  • Většinou ji zahajujete v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Bude tomu tak i letos?
    Pokud budu doma, tak ano. Většinou Noc kostelů buď zahajuji, nebo ukončuji. Mezitím se jedu podívat po některých dalších kostelích. Na venkově není Noc kostelů úplně ideální, protože v některých kostelích není elektřina, tedy ani osvětlení. Ale i tak jsou ta místa zajímavá…
  • Pražské arcibiskupství je pro mnohé z nás zahaleno určitým tajemstvím. Je tu opravdu něco tajemného?
    Takových věcí nebo prostor je tu povícero. Snažíme se umocnit naši přítomnost katecheze ve škole, proto školám umožňujeme prohlídku. Já osobně vnímám jako velmi dobré, když lidé poznají, že zde žijeme úplně normálně. Také tu jsou ovšem historické prostory, ve kterých se odehrávaly důležité události.
  • Máte na mysli reformační období za vlády Josefa II.?
    Až do Josefínských reforem církev prakticky plnila úlohu ministerstva školství a ministerstva sociálních věcí. A to i v určitých organizačních záležitostech, neboť jsme nahrazovali ministerstvo vnitra ve statistice, a podobně. I toto musíme mít na zřeteli, někdy to může posloužit k tomu, abychom si uvědomili, že náš kritický postoj k historii je nespravedlivý, protože mnohdy - i s určitým rozvojem, civilizačním a kulturním - děláme větší chyby a jsme méně zodpovědní, než byli naši předci. Je třeba si uvědomit, co všechno se ve světě děje, i když to nevidíme. A často se stává, že něco, co se udělalo špatně v různých dobách, usuzujeme jen na základě jedné věty z kroniky.
  • Vy sám jste zažil za života mnohá příkoří, a svou cestu jste si musel vybojovat. Zajímalo by mě, co pro Vás bylo tím největším impulsem ke vzdělávání? Mladí lidé možná ani nevědí, že jste měl vysokoškolská studia zakázaná…
    Vaše otázka vystihuje dilema, určitý spor, který jsem prožíval řadu let. Velké heslo: „Učit se, učit se, učit se.“, které je připisováno V. I. Leninovi, mě samozřejmě nemohlo nadchnout. Tuto otázku mi vyřešil tatínek, který říkal: „Nemusíš se učit, musíš umět. Lenin tím nemyslel, aby ses učil něco znát, ale aby ses učil lumpárnám.“ Takhle chlapsky mi to jako dítěti vysvětlil, a to mi tehdy stačilo. I když ta doba v sobě měla mnohé rozpory.
  • …všichni jsme věděli, že nemůžeme mluvit na veřejnosti stejně jako doma.
    Viděli jsme, že se něco jiného můžeme dočíst ve staré literatuře, něco jiného se říkalo v rodině a něco jiného tvrdila škola. Takový problém tu byl. Já jsem pravdu vždycky nacházel v knihách. Ty mi učarovaly. Viděl jsem to u otce, který hodně četl. Byl jsem udiven, když on, voják z povolání, četl večer například Platonův stát. Doma jsme měli hodně literatury, beletrii měl otec většinou v němčině, protože měl německé vzdělání. Řadu knih získal při různých inkvizičních zásazích za protektorátu, kde se z vojenských knihoven vyřazovaly různé svazky. Maminka také četla, ale ne všechny její knihy se mi líbily. Mohu říct, že od deseti let jsem patřil k pravidelným návštěvníkům Lidové knihovny. Přečetl jsem si celého Dumase, Huga a mnoho dalších - některé knihy jsem četl asi příliš brzo, takže jsem se k nim musel později vrátit, abych je pochopil z pohledu dospělého. Ale vzdělanost se mi stala jakousi metou.
  • Předpokládám, že jste brzy přišel do kontaktu i s kněžími?
    Ti pro mě znamenali druhou zkušenost. Znali několik jazyků, a farní nebo jejich osobní knihovny byly pro mě objevy. Protože z běžných školních a lidových knihoven se hodně knih vyřazovalo. Víme, že se přepisovala dokonce Babička! To byly nápady cenzorů z ÚV KSČ, slovo Bůh nahrazovali slovem příroda, osud, apod.
  • Láska ke knihám Vám zůstala. Dokonce vyústila ve vybudování nové Biskupské knihovny v Hradci Králové. Máte při své zaneprázdněnosti ještě vůbec čas na čtení beletrie?
    K beletrii se dostanu skutečně velmi málo, mám-li přečíst povinné penzum různých směrnic a vyhlášek, které se týkají jak církevního života, tak kontaktu církve a státu. A pak je tu literatura, která se týká teologie. Musím přiznat, že i zde stačím sledovat jen hlavní proudy. Vím, že „Je zapotřebí studovat každý den.“, ale to v tomto úřadě není možné.
  • S Hradcem Králové, odkud pocházíte, jsou spjati Dominikáni, a jejich hlavní činností je právě vzdělávání…
    Humanitní obory, na rozdíl od exaktních věd, nemohou dělat pokusy, nemají laboratoře, nemohou věci počítat a přeměřovat. Prioritou je otázka studia, podmíněného četbou, bez které nelze získat kontinuitu, přehled a objevovat souvislostí. Domnívám se, že ve spoustě humanitních oborů by neměl nikdo dostat profesuru dříve než k šedesátce. Protože není možné, aby dříve skutečně načetl potřebné množství literatury. Wikipedie nikdy nenahradila Brittanicu. Ale žádný internetový zdroj také nikdy nenahradí skutečné studium pramenů.
  • Ve svém duchovním životě máte dvě osudové katedrály – sv. Ducha v Hradci Králové, a sv. Víta, Vojtěcha a Václava v Praze. Setkali jsme se u příležitosti podpisu smlouvy na dostavbu varhan. To je jedna z výzev k dokončení katedrály u příležitosti stého výročí založení republiky…
    Když se zmiňujete o katedrálách, přiznám, že od mládí, ne-li od dětství, když jsme jeli na výlet, většinou mě to přirozeně vedlo ke kostelu, protože kostely skutečně jsou zkamenělou historií daného místa. Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha je opravdu jedinečná, nejenom jako gotická stavba, ale také jako velké dílo z hlediska obrovské píle a vytrvalosti. Uvědomme si, jak dlouho trvalo, než ji dostavěli. V Evropě to není ojedinělé, vzpomeňme na dlouhou dostavbu dómu v Kolíně nad Rýnem, nebo katedrály v Madridu, kterou dokončovali před pěti lety. Zajímavé je, že tečkou za dostavbou katedrály v Madridu byly právě nové varhany od firmy Gerhard Grenzing S.A. A teď je to tedy symbolická tečka za dostavbou katedrály v Praze.
  • Před sedmi lety pro Vás události kolem katedrály byly bezpochyby stresující?
    Přišel jsem do Prahy, a první úkol, který jsem měl, bylo řešení sporu o katedrálu. Na první pohled, dle mého, to nebyl spor mezi státem a církví. Často hovoříme o tom, že katedrála patří státu. Ale to rozhodně není přesné vyjádření. Dovolím si použít příměr: když si koupíte byt v paneláku, dům vám celý nepatří, ale byt ano. Podobně je to u rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zní, že katedrála jako budova patří státu, zatímco její interiér a výbava církvi. Stát jako dobrý hospodář pečuje o tuto budovu, financuje opravy a úpravy. Církev spravuje katedrálu jako chrám a je jejím administrátorem. Vnitřní život je v rukou církve, protože je to hradní chrám. Už doma mě učili, že nemáte-li dobré sousedské vztahy, je život peklo na zemi. Proto velmi stojím o to, aby vztahy mezi státem a církví dobré byly.
  • Všeobecně je známé, že veškeré události a problémy mají historické kořeny. Velkou otázkou je, jak si v tomto případě stojí právo?
    Právo je právo, víme, že v právu neplatí logika, platí dokumenty, záznamy a důkazy. Katedrála podle záznamu z 19. století měla právně dva vlastníky - Metropolitní kapitulu a panovníka. V tomto kontextu na dostavbu nikdo neměl odvahu, nikdo se nechtěl do tohoto podniku pustit. Císařovi vadilo, že pan kanovník Václav Michal Pešina, rodák z Hradce Králové, řekl: „Dostavíme-li katedrálu, vrátí se svoboda Zemím koruny české.“
    Je zapotřebí, aby Katedrála, symbol naší víry v Boha a zároveň symbol české státnosti, Zemí koruny české, byla dokončena. Posledním krokem je právě instalace nových varhan. Připomeňme, že historicky na její dostavbu od druhé poloviny 19. století přispívaly všechny národnosti. V té době to byla doslova ekumenická sbírka, přispívaly katolické i nekatolické církve i federace židovských obcí.
  • Jedna z otázek, která padla na briefingu – proč varhany nestaví česká firma?
    To není otázka ceny, ale spíše toho, zda vůbec existuje česká firma, která by to zvládla. Po rozpadu Rieger-Kloss z Krnova nemáme v zemi firmu, která by tak velké varhany postavila. Firmu pro katedrálu vybírali odborníci. Já osobně varhanám rozumím pouze jako laik, snad mám navíc jen to, že jsem na ně někdy zahrál písničku. Podnět k dostavbě varhan dal jiný člověk, který nebyl nikým jmenován, ale má zásluhu na mnoha dalších významných počinech, jako doplnění zvonů v Hradci Králové i v Praze. Zasloužil se ne svými penězi, ale svou iniciativou. Já sám jsem myšlenku dostavby varhan předložil a zaštítil. Jedním z důvodů, proč mám katedrálu sv. Víta rád a zabývám se touto iniciativou, je, že se na dlouhé období ztratila ze zorného úhlu, ať za nacismu nebo komunismu. A přesto péče o katedrálu ze strany naší společnosti byla a je opravdu výjimečná. Víme, jaké starosti mají s katedrálou ve Vídni nebo v Kolíně nad Rýnem, v jakém stavu je řada francouzských katedrál - místo toho, aby se katedrály opravovaly, stavěly se mešity. Česká republika by měla v tomto ohledu dostat jedničku.
  • Zmínil jste, že církev zajišťuje vnitřní naplnění významu Katedrály. Právě kněží naplňují lásku Boha vůči lidem. Vy osobně máte veliké zkušenosti ze své duchovní pouti, ať už jako řeholník, kněz, či arcibiskup. Můžete prozradit, co kněze nejvíce trápí?
    Na toto není lehká odpověď. Každý kněží má svou povahu, charisma a oporu farnosti. Myslím si, že jedna z největších bolestí kněží je, když ze sebe vydá všechno, připravuje nejdůležitější obřady v chrámu, a pak narazí na nezájem. Lidé nepřijdou, z různých důvodů, odjedou třeba na chalupu. Domnívám se, že z tohoto plynou určitá zklamání. Další z nejtěžších zklamání je, když vidíte ztroskotaný duchovní život toho druhého. V minulém režimu představovala pro kněží jednu z nejtěžších zkoušek zrada. Kněží byli obklopeni lidmi, do kterých vkládali naději, věřili jim, a nakonec se setkali s nevděkem, nebo dokonce se zradou. Ale i to je určitá zkušenost. S něčím podobným se přece musel vyrovnávat už Pán Ježíš při poslední večeři – „Jeden z vás mě zradí.“ Myslím, že s takovou zkušeností se zejména kněží starší generace setkali.
  • Je vůbec něco, co Vás nemůže zklamat?
    Musím zmínit jednu důležitou a velmi podstatnou výhodu celibátu - nikdy vás nezklame ten, kterému dáváte slib, že mu budete věrně sloužit. Toto máme snazší než voják nebo policista, který přísahá vlasti. Musím říci, že i v tomto je to snazší než manželský slib. Ale i tady jedna strana zradit může, tedy člověk, kněz.
  • Další výzvou pro církev je dostatek kněží a rozdílnosti přístupu lidí ve městě a na vesnici…
    To vždy záleží na konkrétních lidech. Zdá se neuvěřitelné, že například Mistr Eckhart, jeden z význačných filozofů, teologů a mystiků, kázal v Erfurtu na náměstí přes čtyři hodiny! Když dnes jeho kázání čtete, překvapí, že uměl hovořit jazykem, kterému posluchači rozuměli. Jako problém vidím nedostatek kněží především pro venkov, což má dva důvody. Venkov se opravdu razantně vylidnil, a pak kněžskému povolání se věnují chlapci především z měst. Ti nerozumí venkovskému životu, protože zde nežili, neznají starosti lidí na venkově. Vzpomínám si, jak mladý kněz zaváděl biblické hodiny v květnu a v červnu, kdy je na venkově nejvíc práce… Já osobně pocházím z příměstské farnosti, kde bylo hodně lidí z vesnice. Pro ženy, které chtěly jít na Májovou, musela být o půl osmé večer. Je třeba brát v úvahu, že lidé tu žili a žijí jinak, měli své záhumenky, svá hospodářství. Biblické hodiny je možné dělat v zimě, před Velikonocemi. Ve středních Čechách máme ještě jiný problém - duchovní správa víkendových farností. Chalupáři tam přijedou, třeba je tam babička s vnoučaty. Tam se kostel naplní, ale je otázka, jak racionálně zorganizovat tuto duchovní správu, například formou dojíždějící duchovní správy, a pomoci Dominikánů a řeholníků. Tak, aby lidem bylo umožněno duchovní setkání.
  • "Naším posláním není soudit, ale hlásat Evagelium, povzbuzovat mladé, jako i staré, ukazovat na krásu a jedinečnost našeho Pána a učitele Ježíše Krista." Vaše závěrečná slova v Hnězdně z 25. dubna 2017. To je asi ta největší výzva pro soudobou církev…
    Myslím si, že ano. Církev naplňuje tři základní funkce: Za prvé to je modlitba, kněz je zde proto, aby ji vedl. To je v podstatě bohoslužba, ta jde jedině tehdy, když je hlásáno Evangelium, tedy katecheze. A třetí, že člověk musí mít motor - to je služba člověku, diakonie. Úspěšně jsme obnovili charitu. Kdyby se nám tak podařilo obnovit katechezi, vzdělanost, to bychom teprve mohli být spokojeni. Všimněme si, že za tu charitu není církev téměř vůbec chválena…
  • … ta se přijímá společností automaticky?
    Ta je brána jako povinnost. Všichni víme, že láska k bližnímu ke křesťanství patří. Ale otázka vzdělanosti, otázka duchovního vedení, je podle různých analýz a průzkumů veřejného mínění zanedbávána. Církev je vyzývána, aby toto konala, že to nedělá dostatečně.
  • Navázal jste na papeže Františka, který v Egyptě vyzýval, abychom v oblasti charity byli nejvíce militantní…
    Musíme si říci, že papež František není hlasem nás, bohatých zemí. Papež František vzal na sebe úlohu být hlasem chudých a umlčovaných. Nemusí se nám to vždycky úplně líbit. Můžeme říci, že by měl hovořit i o jiných věcech. Ale on to vidí v jiných souvislostech. Poté, co padla Berlínská zeď, velmoci přestaly mít zájem o třetí svět, ponechali ho zklamaným nadějím. A především tam je skutečně třeba pomoci. Není a nebude to snadné, poněvadž se bojíme jít do těchto problémů s otevřeným hledím. Problémy jsou tam velice závažné, my – a to jak Východ, tak Západ – podporujeme vládnoucí elity těchto zemí, které se domnívají, že mohou být jenom sběrači peněz, které si pak ponechají v kapsách.
  • Na závěr si dovolím použít citát z Vašeho kázání:
    Žijeme ve světě globalizace, kdy supermarket idejí nám nenabízí jen nové ideje, ale také řadu polopravd a fantasmagorií. Tento svět nám představuje člověka jako bytost schopnou emocí. Říká nám, že žijeme ve světě, kde vše je relativní, žádná pravda neexistuje. Ale jak už to vždy bývá u lhářů a podvodníků, to jenom oni mají pravdu, kterou se nebojí prosazovat taktikou či násilím. Diktatura militantního ateismu, libertianismu, nemůže nás ani zaskočit ani překvapit. Fides et Ratio jsou slova encykliky, které nám sv. Jan Pavel II. odkázal. Univerzity středověku byly postaveny na devíze: Fides Quaerens Intellectum, slavné dílo sv. Anselma z Canterbury. Anebo mi dovolte skončit slovy Alberta Einsteina: „Věda bez náboženství je jako člověk, který kulhá, náboženství bez vědy je jako slepec. (Oslavy 800 let dominikánského řádu 19. října 2016 v maďarské Šoproni.)


  • Dominik Duka
    Oficiální životopis zde

    29.5.2017 21:05:48 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory