zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Dagmar Dubanek/Popová: Moje tvorba je odraz vnitřních světů...

Dagmar Dubanek/Popová s obrazem Bafula zimní

autor: Zdroj: Pořadatel výstavy   

zvětšit obrázek

“Obrazy jsou moje děti. Každý z nich si žije dál svým vlastním životem,” říká výtvarnice Dagmar Dubanek/Popová, s níž jsme se nejprve setkali prostřednictvím jejích obrazů na výstavě Na zemi i Ne zemi na zámku v Opočně. Některá plátna nás okamžitě vtáhla – ať už díky sytým barvám, nebo tvarům, které podněcují představivost. Výstava působila dojmem, že autorka především zve a nabízí prostor pro vlastní vnímání.

Oslovili jsme ji následně přes sociální sítě. Reakce byla rychlá a vstřícná a po krátké výměně zpráv jsme se domluvili na osobním setkání. Dagmar Dubanek/Popová má zajímavou rodovou tradici – příjmení Dubánek v ČR nosí jen čtyřicet šest osob, ženská varianta Dubánková pak čtyřicet jedna. Nejvíce rodin tohoto jména žije v Dobrušce, nedaleko Opočna, a právě v tomto regionu má autorka své kořeny.
Možná právě z těchto kořenů, pevně zapuštěných ve východočeské krajině, vyrůstá i její malířský rukopis – osobní, a přitom otevřený druhým. Její cesta k výtvarnému umění nebyla přímočará. Malovala odjakživa, nejprve jen sama pro sebe. Teprve před více než deseti lety se však rozhodla své nadání podpořit studiem na akademii a začala své obrazy stavět i na pevné odborné průpravě. Důležitou roli v jejím tvůrčím příběhu sehrály i životní okolnosti, které ji přiměly k intenzivnějšímu ponoření do malby.

  • Pojďme k našemu setkání. Dagmar přijela na kole v lodičkách a po vstupu do galerie jsem postupně zjistil, že je opravdová, svérázná, poetická a plná emocí. Zdá se, že nečekané události k tvému životu patří.
    Jeden z takových důležitých okamžiků se stal před jedenácti lety. Byla jsem hodně blízko k nebi, ke světlu, mimo své tělo. To mě nejvíc proměnilo. Malovala jsem od dětství, ale spíš pro radost. Neměla jsem čas na seberealizaci. Zapomínala jsem na sebe.
  • Naskytla se příležitost studovat na akademii, že?
    Mám malou galerii, a tak jsem chtěla o malbě, grafice a dalším získat nějaké znalosti navíc. Nějaké povědomí jsem měla, ale to nestačí. Vystudovala jsem osm semestrů na Dálkové umělecké akademii při Střední umělecké škole grafické v Jihlavě. Ještě mě čeká obhajoba.
  • Předpokládám, že se tvá tvorba posunula z čistě intuitivní polohy a získala pevnější základ. Nevím, zda ho označit spíš za řemeslný, nebo profesionální. Jak to vnímáš ty?
    Přirovnala bych to k medicíně. Západní většinou tlumí nemoc, ale nejde k jejímu jádru. Východní hledá souvislosti a skutečný zdroj. A s uměním je to podobné. Intuice je důležitá, může přinést ohromující výsledky. Ale pokud chybí řemeslný základ – perspektiva, práce s barvami, technika podkladu – něco tomu prostě nesedí.
    Proto je tak důležité „vymalování se“ – proces, kdy zkoumáš techniky nanášení na podklady, tahy štětcem. Díky škole a hlavně akademické malířce Janě Šimáčkové a Alici Waisserové jsem se v tomhle posunula.
  • Zmínila jsi Janu Šimáčkovou, která se věnuje také restaurování. Zdá se, že jste si blízké i lidsky?
    Měla jsem na ni velké štěstí. Naučila mě vidět drobné nuance světla a stínů a přenášet je na plátno – ne hyperrealisticky, ale s tajemnou hloubkou, která vybízí diváka k dialogu. Oceňuji na ní empatii – vést druhého uměleckou cestou není snadné, každý umělec je křehká nádoba. Ona v každém rozvíjí originalitu a pomáhá najít vlastní rukopis. Já sama jsem díky ní našla sebe v tvorbě.
    Maluji tak, jak to ke mně přichází – nikdy pro prodej. Nejprve je zpráva, příprava a realizace. A když obraz osloví někoho tak, že si ho koupí, je to radost a důkaz, že má smysl. To pak cítím velkou vděčnost.
  • Pojďme nahlédnout do tvého ateliéru. Díváme se na obrazy jako Bafula zimní; Zahrada andělů; Trambus voděradský; Neživo; Bílý koníček; Kočičky; Odcházení za světlem ad. Už jen poslední název působí jako silná metafora.
    Těžko se mi o tom mluví. Mám ráda velké formáty, moc mi sedí. Vycházím z nějaké kompozice a nápadu, někdy to jde samo, jindy zápasím. Všechno, co cítím a vnímám, předávám na plátno. Když maluji, vedu takový zvláštní rozhovor.
  • S kým?
    Možná se sebou, možná s budoucím divákem nebo budoucím vlastníkem obrazu. Propracovat se k budoucímu obrazu je skutečně proces. A i přes všechny překážky se vždy těším na další tvorbu.
  • Stává se ti, že tě vlastní obrazy tíží nebo že tě tvá plátna začala dusit víc než osvobozovat?
    Ne! Nikdy. (S citem, ale důrazně.) Tvorba je pro mě radost, ať už pracuji se špachtlí nebo štětcem. Vidím barvy, které zhmotňuji a míchám. Většina obrazů vychází z mého života a snažím se radovat. Nerada smutním. I odchod mých blízkých je pro mě poselstvím – přechodem ke světlu.
  • Jak prožíváš chvíli, kdy se tvůj obraz prodá a odchází k novému majiteli? Vnímáš tím svůj tvůrčí proces jako uzavřený, nebo naopak obraz pokračuje dál i bez tebe?
    Tvořím ze sebe, snažím se předat prožitek, a těší mě, že obraz pokračuje dál. Vnímám to jako stav dospělosti. Ráda pracuji se světlem a doufám, že moje obrazy budou svítit i dál. Na této výstavě jsou některá díla už prodaná. Jeden klient mi při koupi tiše řekl: „Až to budeš cítit, přivez mi ho.”
  • Obraz “Bafula zimní” se stal tváří celé výstavy – je na plakátu i na pozvánkách. Čím je pro tebe tento obraz klíčový?
    To je básníkův pejsek (velmi mile a s nostalgickým úsměvem). I když je to zimní obraz, je v něm něco navíc - různé barevné tóny, včetně pařížské modři. Někdy mi při malování přicházejí zprávy, které se na plátně zachytí – takové moje vlastní SAS (Short Arts Service – pozn. red.). Věřím, že obraz proto působí jako poselství: navenek o pejskovi, uvnitř o světle, které se dere i ze zimy.
  • “Bílý koníček”, předpokládám, že je to hříbě, tedy zrození, dětství, je to tak?
    Ano. K němu vede zajímavá cesta. Objevil se mi ve snu – silný pocit, možná i nějaká předzvěst, kterou jsem musela převést na plátno. Bylo to krásné období v mém životě.
  • Můžeš prozradit, jak dlouho trvá vznik jednoho obrazu?
    To se nedá jednoduše změřit. Hodně záleží na velikosti plátna – a já osobně upřednostňuji ta velká. Ráda maluji v plenéru, kde mě inspirují i živly. Třeba jsem jednou zachytila skutečnou bouřku – lítaly blesky, vítr ohýbal stromy, a já se snažila přenést tu energii na plátno. U olejomalby je čas vždy podmíněný technologií – pracuji ve vrstvách, vracím se k malbě a dotvářím ji. Někdy obraz dokončím „na první dobrou“, jindy se k němu vrátím po půl roce či dokonce po roce.
  • Rád bych se zastavil u obrazu Zahrada andělů. Zároveň tu máš několik pláten věnovaných tatínkovi.
    Zahrada andělů pro mě není bolest, i když vznikla po odchodu dvou blízkých lidí. Jsou v ní skryté bytosti, které mohou být přítomny i mezi námi – tak to cítím. Tatínek by letos oslavil čtyřiaosmdesát. V obrazech se vracím k různým okamžikům: když jsem byla malá a on plný sil… pak jeho tvář, když už bojoval s nemocí… a nakonec pokoj, kde po jeho odchodu zůstalo ticho. Jenže to ticho pro mě není prázdnota – vím, že i tam zůstali andělé.
  • Je dobré se z mnohého doslova vymalovat. Na trablíky i velké bolesti je jediný recept – odžít je. Platí to pro rozchod v lásce stejně jako pro úmrtí… Je to prostě život.
    Moje obrazy vznikají z osobního poznání. Nikdy jsem nepodlehla sektám ani dogmatům. Mrzí mě, že tolik lidí věří dezinformacím a manipulaci – často až absurdním. Když se člověk oprostí od falše, zjistí, jak je to jednoduché. Ve své podstatě je to jediné – Bůh, světlo. Nikdy nevíme, co nás čeká, ale není třeba to komplikovat. Stačí žít a vnímat.
  • Když se dívám na tvé obrazy, mám pocit, že jsou víc než jen malba – skoro jako deníky v barvách. Co pro tebe znamená to pouto k nim?
    To se těžko popisuje. Obrazy jsou jako moje děti – dlouho je tvořím, často se k nim vrátím. Někdy je těžké je pustit dál. Celá moje tvorba je vlastně odraz vnitřních světů a událostí, které s nimi nesu.

    Setkání s Dagmar pro mě bylo putováním za světlem. Nebylo to ploché světlo, které zahlazuje stíny a fádně vyhlazuje tmu jako botulotoxin vrásky. Bylo přímé a spravedlivé ke každému tvaru a zákoutí – světa i duše. Díky za její odvahu převádět nejvnitřnější věci na velké plátno. A za to, že tím otevírá cestu i divákovi.

    25.8.2025 10:08:24 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •