Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Na Švejkovi obdivuje jeho vitální optimismus

autor: archiv divadla

Ředitel Městského divadla Brno je velmi inteligentní a schopný. Ke všemu seriózní a pracovitý. Má široký záběr činností, které všechny zvládá v pohodě, říkají o něm jeho spolupracovníci. Občas ale zazní hlasy zvenčí - Zase ten Moša, ten dokáže všechno... No jo, copak „Mošovci“... Skutečností je, že diváků v hledišti neubývá, naopak. Z oken ředitelské kanceláře je vidět na hrubou stavbu nové scény Městského divadla v Brně.
Ředitel Stanislav Moša vládne tomuto divadlu již třináctým rokem. „K ředitelování jsem se dostal ve svých třiceti pěti letech celkem jednoduchým způsobem – tenkrát to nikdo nechtěl dělat,“ říká s nadsázkou nad maketou nové scény. Z konferenční místnosti se přesunujeme zpátky do ředitelny a pan ředitel pokračuje v osobní bilanci. „Jediné, co se trochu negativně projevilo v mém osobním životě je skutečnost, že mě tato práce doslova sebrala rodině. “

Čerstvá režie vlastní dramatizace Dobrého vojáka Švejka v zahraničí, pak její inscenování na domovské scéně, k tomu otázky personální, strategické, obchodní a umělecké... to všechno jsou okruhy, o nichž jsme diskutovali se Stanislavem Mošou v jeho pracovně, které dominují bonsaje. Žádná z nich zde není tak dlouho jako pan ředitel ve své funkci. Odtahuje žaluzii a odhalí, jak sám říká, jejich „hřbitov“. Ovšem takovýto pesimismus jeho ředitelské období nedoprovázel.
„Když vezmu třináct let mého funkčního období, je to obrovské pozitivum, neboť nikdo z mých kolegů nemohl tak dlouho koncepčně pracovat. Shodou okolností se ocitáme v době, kdy se otřásají židle s šéfy různých divadel. Vypadá to, jako bychom měli plné stromy nadějných ředitelů...“
Dále dodal, že ve Francii a Německu mohou radní ředitele odvolat. Ten má pak nárok na svoji mzdu do konce funkčního období. Ovšem takový ředitel si rozmyslí, zda se nechá vyhodit, protože pak by žádnou práci nesehnal. Jaká je konkurzní praxe u nás?
„Na některé z nich mám vyhraněný pohled. Myslím si, že jsme tak malá země, že není nutné do některých divadel hledat někoho přes konkurz. Ředitel, který řídí firmu o sedmi stech lidech, nemůže být někdo, kdo přijde z ulice.“

Jsou Vaše osobní ambice takové, že byste přijal funkci ředitele Národního divadla v Praze?
„Nabízeli mi funkci ředitele v různých divadlech, jak v Čechách tak v zahraničí. Měl jsem možnost takovou nabídku zvažovat několikrát. Život divadelní je natolik krátký, že bych asi neměl tolik sil začít budovat něco od začátku. Cítím závazky ke stávajícímu souboru a k oživení nového domu. Neuvažuji o tom.
Vincent van Gogh říkal, když odcházel z Paříže do Provence: ‚Tam je moje slunce, kde můžu malovat.‛“

V každém oboru lidé dosáhnou určité zralosti – stropu, pak buď mohou odejít nebo zůstat. Cítíte se na svém vrcholu nebo máte ještě stále kus před sebou?
„Člověk prostě stárne, jsme tady pouze na návštěvě. Kde budeme za dvě stě let? Co se týče zenitu - v českém divadelnictví i v českém školství se traduje nehorázná blbost, daná názorem některých znuděných kritiků, že dobré divadlo může na výslunní fungovat sedm let. Dle mého je divadlo kouzelné svým uspořádáním. Začíná u architektury až přes všechny tvůrce, kteří divadlo řídí a dělají. Když vše funguje optimálně, pak může trvat nekonečně dlouho, byť je všechno omezené. Jednou se může dařit, jindy ne, kritérium kvality je v každém z nás.
Budu-li mluvit sám za sebe – osobně jakákoli kritéria odmítám. Pokud svojí prací nepotvrdíte kvalitu, pak už vás znovu nikdo nepozve. Do každé inscenace se vkládají obrovské prostředky. Výsledek vždy představuje riziko, každý si rozmyslí, nakolik bude těmito prostředky plýtvat. Pokud vás začnou spolupracovníci a později i diváci vnímat tak, že je budete rozčilovat, nebo diváci začnou opouštět představení, pak jde jen o to, aby byl každý mravní, uvědomil si to, řekl nazdar, a šel.“

Pojďme od ředitelování k vaší režijní práci. V Itálii, Německu a Chorvatsku jste realizoval svou dramatizaci Švejka. V květnu tohoto roku Vás čeká česká premiéra...
„Popravdě řečeno, na domácí půdě jsem Švejka nikdy dělat nechtěl. Každý z nás má o postavě Švejka svou představu. Máme ho nějak v sobě. Něco o něm víme, ať už z četby nebo filmu. Osobně ho znám ponejvíce přes figurku pana Trnky jako úžasně optimistického člověka, kterému je jedno, že je ve válce, neboť je šťastný na jakémkoli místě. Jeho vitální optimismus je jediným možným řešením všech problémů, skandálů a nenávistí. Nakonec jsem přece jen dal na kolegy. Švejk tedy do našeho divadla přijde, byť je natolik obsáhlý, že dostat z předlohy podstatnou esenci na jeviště není jednoduché.“

Někteří režiséři dávají hercům volnost, jiní upřednostňují jejich přesné vedení. Jak je tomu ve vašem případě?
„Způsob režijní práce střídám – snažím se být věrný předloze. Každá hra vyžaduje něco jiného. Divadlo vnímám jako určitý ateliér a výstavní síň. Zároveň se zde vystavuje a současně zde něco nového vzniká.“

Divadlo jako výstavnictví – ale ono je pomíjivé, není to marnost nad marnost?
„To je právě to, co je na něm úžasné. Když se koukám v televizi na divadlo, tak mě nebaví. Žijeme a za chvíli je lidský život pryč – podobně jako divadlo, v tom asi spočívá jeho nesmrtelnost.“

27.3.2003 14:03:17 Josef Meszáros

TIP!